V jedné dávnověké zemi žil král, který už měl všeho dost. Byl tak bohatý, že jeho nashromážděné zlato a stříbro zabíralo celé patro hradu. Měl úspěch jako nikdo jiný – království se pod jeho rukou rozšiřovalo ve válce a prosperovalo i během míru. A moci a vlivu měl král víc než dost – dokázal kohokoli vyslechnout a omilostnit. Ale dovedl se i rozhněvat. A tehdy byl každý nepřítel o hlavu kratší.
A jeho poddaní? Jedni z úcty, druzí ze strachu mu říkali: Král králů, Největší z největších, jaké tato Země kdy nesla.
Jednoho dne se procházel svými nekonečně dlouhými komnatami plnými krásných obrazů, barevných váz, přepychových vyšívaných ubrusů a jiného majetku. Když tu náhle spatřil neznámou stařenu.
Pohrdavě se na ni podíval:
„Co chceš, služebnice neuctivá?
A co děláš v komnatách, kam mám vstup jen já?
Odejdi!“
Ale žena neudělala ani krok a mlčky se dívala na jednu z malovaných váz. Král zvýšil hlas:
„Ženo! Odejdi, jinak budeš o hlavu kratší!“
Žena zvedla zrak ke králi a nevinným pohledem začala vyprávět:
„Já jsem zabloudila. Nevím, kde jsem.
A ani nevím, kdo jsi TY.“
„Ty mě neznáš? Jak je možné, že mě neznáš?“
Kráľ vypjal hruď a promluvil hrdým hlasem:
„Jsem největší na světě. Jsem král světa.
Nikdo větší na této zemi není…“
Stařena se podívala panovníkovi do očí:
„To jsou odvážná slova.
Ale umíš je také dokázat?
Nebo jsou to jen prázdné řeči do větru?“
Král se rozhněval:
„Jak se opovažuješ mi odporovat a urážet mě?
Chceš být sťata katovou sekerou?“
„To se tu pro jednoduchou otázku stínají hlavy?
Pokud jsi králem celého světa, dokaž to.
Pověz o své síle.
Co dokážeš?“
„Dokážu přikázat lidem, aby dělali, co chci.
Ba dokonce ještě víc:
Dokážu je přimět k tomu,
aby mysleli na to, co chci.
Aby postavili, co chci.
Aby umírali za to, co chci.“
Žena se pousmála:
„Naivní jsi, pane králi.
Ale zdaleka nemáš takovou moc,
jak o sobě prohlašuješ. Nejsi pánem tohoto světa!“
„Nemluvíš pravdu. Pokud víš,
řekni mi aspoň jeden příklad, že se mýlím,“
dodal král povýšeným hlasem.
„Jak poroučíš, milý králi.
Dokážeš přikázat větru, aby vál?
Rostlině, aby kvetla?
Poručit Slunci, aby rozehnalo mraky?
Anebo přikázat smrti, aby přišla později,
byť o jediný jediný den?“
Král se rozzuřil k nepříčetnosti.
„Jak se opovažuješ vyslovit tato slova? Rouháš se!
Stráže, hned sem! Zavřete tu ženu do žaláře!“
„A proč? Za pravdu se zavírá do vězení?“
Žena se králi podívala do očí tak pronikavě,
jako by se dívala přímo do jeho pyšného srdce:
„Ty nejsi král světa. Ty jsi jen král lidí.“
Stařena vykročila k otevřeným dveřím z komnaty a pronesla prorocká slova:
„Ještě si na naše setkání vzpomeneš.“
Krále vojáci dorazili o pár sekund později z opačných dveří. Sklonili se: „K Vašim rozkazům!“
„Chyťte tu stařenu, ať živá z hradu nevyjde.“
„Promiňte, Vaše Výsosti. Nerozuměli jsme.
Jaká stařena?“
„Přece ta, která mě urážela a odešla těmito dveřmi!“
A králův prst ukázal na dveře.
„Promiňte. Ale starým ženám je vstup na hrad zakázán.
Určitě bychom si jí všimli.“
„Nerozčilujte mě! Před chvílí tu byla.
Prohledejte celý hrad, musíte ji najít! A okamžitě!“
Stráže pročesávaly hrad hodinu, dvě, čtyři, až do úplné tmavé noci, ale žádnou starou ženu v hradu nenašly… Krále to vytáčelo k nepříčetnosti. Jak mohl někdo tak drzý uniknout?
Ale během dalších dní králův hněv chladl. Nejvíc na to, bohužel, doplatili jeho poddaní.
Uplynuly další týdny, měsíce a pomalu i rok. Král, jak už bylo jeho zvykem, se vydal na lov. Už dávno ho opustily myšlenky na onu ženu. Právě teď myslel jen na zajíce, jeleny a laně, které uloví.
Jak tak cval na koni, dojel na okraj louky. Díval se… Krásný výhled, když se to náhle stalo. Krále silně píchlo u srdce, zatmělo se mu před očima a jako bez života padal z koně na tvrdou zem. Více si nepamatoval…
Služebnictvo ho po pádu na louce našlo a odneslo na zámek. Král těžce dýchal. Všichni čekali, kdy a zda vůbec se probere… Uplynul den, uplynul druhý. A král až na konci třetího dne otevřel oči. Těžko se mu mluvilo a ještě hůř vstávalo. Zase vyčerpaný ulehl do postele. Tak přešel i další den.
Ani třetí den po probuzení se králi příliš nepřitížilo k lepšímu, proto vydal rozkaz:
„Ten, kdo mne – královskou Výsost – vyléčí,
dostane tolik zlata, kolik sám váží.“
Tenhle rozkaz nemusel vydávat dvakrát. Už za tři hodiny přišli první lékaři, léčitelé, vědmy i čarodějové. Každý z nich doufal, že právě jeho recept je hoden králových pokladů. Dokonce někteří si byli tak jisti, že krále vyléčí, že začali přibírat, aby získali víc zlata.
První lékař natřel jeho tvář i celou hlavu zázračnou mastí. Král byl zanedlouho celý bílý. Ale mast na něj neměla účinek.
Pak přišel na řadu kuchař. Ten mu připravil šťávu z 22 ovocných plodů jeho země. Králi sice džus chutnal, pomoci mu však nepomohl.
Třetí léčitel uvažoval opačně: když mu nepomohla ovocná šťáva, připraví mu tajemný elixír z 22 nejsilnějších a nejzvláštnějších rostlin celé Země. Král to vypil a hned to zas vrátil ven. Elixír chutnal strašně. Ale léčitel namítal – za zdraví se platí, je třeba vypít vše. Tak to král proti své vůli udělal. Ale ani po třetí dávce se jeho zdraví nezlepšilo.
Když lékaři a léčitelé nevěděli pomoci, přišli na řadu mágové a jiní čarodějové. Mluvili nad ním různé ochranné verše, kreslili různé symboly a pálili v pokoji kadidlo i jiné aromatické rostliny. I to však bylo marné…
Když nic nepomáhalo, jeden z čarodějů se pokusil spojit s duchy. Upadl do transu, úplně jiným hlasem a s mrtvolným výrazem pronesl slova:
„Králi, jsi spoután mocnou silou. Jsi prokletý.
A od dneška ti zbývají už jen dva měsíce života.
Budeš slábnout čím dál víc.
Malá naděje na prolomení kletby tu ještě existuje.
Ale nenajdeš ji na zámku a nedá ti ji nikdo,
kdo je teď v tvém paláci.
Smrt si na tebe už pomaličku brousí zuby…“
Čaroděj domluvil a padl na zem. Probral se až po chvíli. Nepamatoval si nic ze slov, která řekl.
A král? Ačkoli nechtěl, někde v hloubce těm prorockým slovům uvěřil. A přišel na něj neklid a strach. Zavřel se do komnaty. Má ještě naději?
Pobyt v paláci mu připadal stále víc nesnesitelný. Proto ráno, převlečený za někoho jiného, vyšel ven, do města. Zastavil se na tržišti a zaslechl rozhovor:
„Víš, co se stalo včera na hradě?“
zeptal se měšťan zákazníka.
„Nevím. Řekni.“
„Královi vyvěštili, že za dva měsíce tu už nebude. Že zemře.“
„A kdo bude králem po něm?“
„Nevím. Král o tom nic neřekl.“
„Nebyl to až tak zlý král. Věděl, jak vybudovat říši.
Ale kdybys upadl do jeho nepřízně,
shořel bys na hranici ty i celá tvoje vesnice.
Král dostane jen to, co si zaslouží.
A vzpomínáš, co chtěl po každém, aby mu říkal?“
„Že je Král králů. Ten největší člověk, jakého kdy tato Země nesla,“
poznamenal ironicky.
Král se zamyslel a řekl si pro sebe:
„Tak tohle si o mně myslí? Že jsem nebyl dobrý král?
Budu po mé smrti vůbec někomu chybět?
Nebo budou jen naoko truchlit a uvnitř slavit,
že jsem pryč…
Má můj život vlastně smysl?“
Panovník kráčel dál. A viděl ve městě i mnoho starých lidí. Na ten pohled nebyl zvyklý. Nechtěl je mít na zámku. Připomínali mu, že stárne. Připomínali mu blízkost smrti. Vtipné – teď je asi blíž smrti on než ti starci…
V královské stáji osedlal tím nejobyčejnějším sedlem toho nejobyčejnějšího koně, jakého našel. Už nechtěl být králem. Nejvíc se bál, že ho někdo pozná. A zjistí, že ON – král – je jen malý, churavý a zranitelný človíček, který zoufale touží po naději.
Odchází z města a je mu jedno, kterým směrem se vydá. Nechá to na náhodě.
A tak král putoval svou krajinou celých sedm dní. Vyčerpávalo ho jeho pomalu chřadnoucí tělo, mnohem víc ho však mučily jeho vlastní myšlenky. A čím déle putoval, tím hůř před nimi utíkal. Ty nepříjemné myšlenky ho pronásledovaly jako stín za slunečného dne.
Sešel z cesty, procházel trochu zarostlým lesem, až došel k malé říčce. Vydal se proti jejímu proudu. Kopyta koně čeřila průzračnou vodičku z toho potoka. A král putoval dál, až přišel na místo, kde říčka začínala. Byl to okraj malého modrého jezera. Sesedl z koně a napil se vody. Rozprostřel ubrus a vybalil něco ze svých zmenšujících se zásob. Unavený si sedl.
Vtom se z lesíka objevila stará žena. V ruce nesla košík plný hub.
„Aha, cizinče.
Co děláš na tomhle zapomenutém místě?“
„Zabloudil jsem.“
Odpověděl král. Ale ve skutečnosti se jí chtěl zbavit – jako mnoha jiných lidí, které cestou potkal. Nechtěl se s ní bavit.
„Opravdu? Můžu ti poradit, jak se dostat na cestu, jestli chceš.“
Král si uvědomil, že říct, že zabloudil, není ideální, jak se člověka zbavit. Zkusil to tedy jinak:
„Ukaž mi cestu a já zanedlouho půjdu zpátky.“
„Jak poroučíš, cizinče. A vidím i mnohá netradiční jídla ve tvých zásobách. Jsem zvědavá, jak chutnají.
Pohostíš mě za radu?“
Král gestem ukázal, že je mu to jedno. Dodal:
„Dej si, co jen chceš. Ať ti to poslouží.“
„Děkuji ti.“
Stařena si vzala první kousek exoticky vyhlížejícího ovoce. Pomalu se do něj zakousla a jemně si ho vychutnávala. Podobným způsobem ochutnala i další tři kousky položené na ubrusu.
Pak se pozorně zadívala králi do očí a řekla:
„Cizinče, už jsem hleděla do tváří mnoha lidí,
viděla jsem různé oči. I oči, jaké máš ty.
Vidím, že před něčím utíkáš.“
Král si povzdechl:
„Kdepak, neznáš mě.
Nevíš, kdo jsem.
Nevíš, jaký jsem.“
„Ale oči řeknou často víc než tisíc slov,“
odporovala mu stařena.
„Co tě trápí, synu?“
„Stejně mě nepochopíš,“
odpověděl král.
„Nesuď kronikářovu knihu podle obalu.
Občas v ní najdeš něco, co tě překvapí.
Něco, co jsi velmi dlouho hledal.“
„Ha-ha-ha… Ty jsi kronikářka?
Nevypadáš na to.“
Na tváři stařeny se objevil jemný úsměv. Pak úsměv zmizel a stařena se znovu zahleděla na cizince. A znovu mu položila otázku:
„Co tě trápí, synu?“
Nastala chvilka ticha…
„Chceš mi sám říct, co tě trápí,
nebo to mám vyčíst z tvých očí?“
„Zkus.“
Král se s úsměvem podíval na stařenu.
Stařena si odkašlala a začala mluvit:
„Zjistil jsi, že nejsi ten, za koho ses pokládal.
Zjistil jsi, že ten mocný člověk,
který má být zapsán v historických kronikách,
je jen ustrašený človíček,
který utíká sám před sebou.
Opanoval ses mocí,
abys na tři zámky zavřel své srdce.
A najednou jsi moc ztratil.
Ale zamčené srdce ti zůstává.“
Cizinec, když zaslechl tato slova, posmutněl. Ta slova ho zabolela. Stařena pokračovala:
„A teď nevíš, jak dál.
A znám i jedno tvoje tajemství:
Jsi král. Jsi král této říše.
A zároveň jsi král, který umírá.“
„Jak to víš?“
„Není to poprvé, co se vidíme.
Zkus si vzpomenout, kdy jsi mě viděl naposledy.“
Král se zamyslel. Hned nato hněvem zrudl:
„To jsi ty! Jinak vypadáš… Ale jsi to ty.
Ty jsi ta stařena ze zámku.
Ta stařena, která mě urazila.“
„A kterou jsi za pravdu chtěl zavřít do vězení?“
Králův hněv po té větě vyprchal. Přesto řekla pravdu. Ačkoli sis tu pravdu tehdy na zámku odmítal přiznat.
„Tedy víš i o kletbě, viď?“
„Vím,“
odsekla mu.
„To tys ji na mě uvalila?“
„Ne já. To život.
Vždyť znáš ze starých knih:
Co zaseješ, to sklidíš.“
Krále přemohla vina. Vzpomněl si na své kruté panování. I na to, co před týdnem slyšel na tržišti. Stařena pokračovala:
„Co zaseješ, to sklidíš.
A co má sklízet člověk, který seje smrt?“
Krále tato slova nesmírně zabolela. Vzpomněl si i na kletbu z úst čaroděje:
„Tedy opravdu mi zbývá jen měsíc a půl života?“
„Může být.“
„Ale čaroděj řekl,
že naděje na prolomení kletby existuje.
A že ji najdu mimo zámek.
Máš mi tu naději dát ty?“
„Podle toho, jak se rozhodneš.“
Tahleta slova krále pořádně rozrušila:
„Dám ti všechno.
Zlato, stříbro, třeba i všechny mé poklady.
Zachráníš mě?“
Stařena se na něj jen usmála.
„Nestačí?
Dobře, dám ti víc.
Dám ti půl království.“
Stařena se usmívala dál.
„Ne? Tak ti dám celé království.
Stovky měst po této zemi.
Jen mě zachraň.“
„Králi, tvoje nabídka by nenechala chladným nikoho z města.
Ale život se nedá koupit.
Proto ani mě si takhle nekoupíš.“
„Tak co chceš?
Dám ti všechno!
Udělám pro tebe cokoli.“
„Opravdu? A co kdybys udělal něco pro sebe?“
„Jak to myslíš?“
„Víš, že zemřeš.
Ale můžu ti tvé poslední okamžiky učinit snesitelnějšími…
…a můžeš zemřít v pokoji.“
Král padl na zem. Tohle nechtěl slyšet. Tohle nechtěl přijmout. Ze všeho nejvíc si nepřál zemřít. Strašně se bál smrti. Chtěl utéct, ale nevládl se ani pohnout. A ani nevěděl, zda by mu útěk k něčemu pomohl…
Stařena se postavila nad něj a doplnila:
„Jestli si myslíš, že tvůj život smrtí končí
a nic dalšího nenásleduje,
přemůže tě strach.
Strach a vina, že jsi svůj život promarnil.
Pochybnosti.
Teď to cítíš.“
Královi vyšla slza z oka. A další a další a další… Hromada slz. Úplně se rozplakal. Zemře. Proč?
Stařena mu odpověděla:
„Už víš, čím jsi byl.
Králem.
Ale teď jsi zlomený.
Ztratil jsi všechno.
Část tebe umírá
a to přináší bolest.
Cítíš to, že?“
Král ztěžka odpověděl:
„…ano.“
„Zbývá ti jen přijmout, že brzy odejdeš z tohoto světa
a neodneseš si s sebou žádný majetek ani vliv.
Ale něco ti přece jen zůstane.“
„A co mi zůstane?“
„To, kým skutečně jsi.
Odemkni své srdce.“
„A jak?“ zeptal se král.
„Rozhlédni se kolem sebe.
Podívej se na rostlinu
– jeden den tu je,
další den ji sekáči mohou sklidit a zmizí.
Podívej se na zvířata
– jeden den pobíhají po lese,
druhý den je může ulovit dravec.
Nauč se od nich přijímat to, co je.
Nauč se od nich úplnosti, celistvosti.
Jak být v jednotě, být sám sebou.
Být skutečný a vyrovnaný.
Nauč se od nich, jak žít a zemřít
a nedělat ze života a smrti problém.“
„Tedy mám přijmout to, že zemřu?“
„Jen když přijmeš, že zemřeš,
dokáže to falešné v tobě zahynout
a to pravé se rozzářit.
Objev svůj vlastní pokoj.“
„A kde mám ten pokoj hledat?“
„Když ho hledáš kolem sebe, nenajdeš ho.
Ale když se podíváš do svého nitra,
zjistíš, že tam tvůj pokoj na tebe čeká.
Čeká na příležitost,
aby se mohl projevit,
prodrat ven.
Proto nehledaj pokoj.
Začni vnímat sám sebe,
své nitro.
Dovol mu existovat,
tehdy se pokoj objeví sám.“
„Nevidím ho.
Necítím ho.
Pořád cítím jen utrpení.
Jako balvan uprostřed cesty,
kolem kterého se nedá projít.“
„Podívej se na ten balvan zblízka.
Vidíš ho? Vidíš, co to je?
Jsou to tvoje zvyky, tvoje touha po moci a majetku.
Touha být víc než jiní.
Královská pýcha.
A proto se nedokážeš podívat hlouběji.
Ano, bolí tě vidět ten balvan.
Bolí tě vidět tvou bolest.
A když se na ni podíváš zblízka,
bolí ještě víc.
Ale mám pro tebe radu:
Každá bolest má svůj vrchol.
A když dosáhneš vrcholu bolesti, uvědomíš si,
co ti měla bolest říct.
Co jsi měl pochopit.
A tehdy přicházejí první pocity úlevy.
Úleva znamená pochopení.
Jestli budeš potřebovat plakat, tak plač. Slzy přinášející úlevu
ti pomohou najít pravou cestu k tvému srdci.“
A stařena ho na jeden den opustila.
Zkus teď odložit knihu
a zamyslet se nad tím,
co jsi přečetl,
podobně jako král
v tomhle příběhu.
Během toho jednoho dne ticha se stalo mnoho. Král nemohl dál utíkat sám před sebou. Proto se musel podívat na svou bolest. Bylo to strašné a nesmírně bolestivé.
Král plakal. Postupně přišly i slzy úlevy, když bolest pomalu odcházela a na jejím místě se objevoval čím dál hlubší a hlubší pokoj.
A i když stopy dlouholetých vrásek stále čeřily královu tvář, v jeho očích se začalo blýskat světélko. Takové zvláštní zářivé světlo na znamení toho, že král něco hlubokého pochopil.
Když se stařenka vrátila, zeptala se krále:
„Už víš, kdo jsi?“
Král s pokojem odpověděl:
„Ano.“
„Už jsi smířen s tím, že odejdeš z tohoto světa?“
„Ano, jsem.“
„A právě proto si svůj život zachráníš.“
Stařena se jemně usmívala:
„Víš, co je největší úkol člověka?
Pochopit, kdo je,
a proč tu je.
Pochopit, proč se narodil.
A zjistit, jaký úkol mu Život vybral.“
Král celý překvapený:
„Život?“
„Ano, přesně tak. Život.
Život je síla, která se neustále vyvíjí, mění, tvoří.
Chce o sobě zjistit víc.
Proto Život vytvořil zrcadlo tohoto světa.
Tvoří, aby objevoval, kdo je, ve všech svých odstínech.“
Král zmlkl. Zmlkla i jeho mysl. Slyšel právě to, co mu celý život unikalo?
Kronikářka pokračovala:
„Ráda ti povím pár paradoxů tohoto světa.
Proč existuje tento svět plný nenávisti a utrpení?
Jaký krutý netvor tento svět navrhl?
Chtěl se lidem pomstít?
Proč?
Anebo je to úplně jinak?
Víš, příteli.
Každý člověk má v sobě dva světy.
Jeden vnější,
který poznává společně s jinými.
Druhý vnitřní,
který je tak jedinečný,
že ho může poznávat jen sám.
A oba světy jsou součástí jednoty života.
Ale jak poznáš vnitřní svět bez učitele?
Právě proto vznikl ten vnější,
abychom si vzájemně dokázali sdílet rady.
A možná tě překvapí drobnost:
Ve vnitřním světě smrt neexistuje.
Ve vnitřním světě existuje jen zkušenost.
Proto se zkus naladit na to, co jsi právě slyšel.“
Stařena ho tentokrát opustila na celý den. Král dostal darem další den ticha a ještě hlouběji se nořil do svého vnitřního pokoje. Nekonečný prázdný prostor.
Když Stařenka znovu uviděla krále, viděla na něm změny. Tvár měl poklidnou, uvolněnou, po vráskách ani stopy. Jeho tvář zdobil jemný a příjemný úsměv. A viděla ještě zářivější světlo v jeho očích. Věděla, že může pokračovat.
„Příteli, slyšel jsi příběh o králi králů?“
„Sice jsem se tímto titulem rád honosil,
ale příběh o králi králů jsem ještě neslyšel.“
„Proč je jeden král a miliony poddaných?
Proč není králů víc?
Čím je král tak výjimečný?
Co tě napadá?“
„Král má moc a bohatství. Nikdo nemá víc.“
„A proč ho život vytvořil?
Proč Život vytvořil krále i miliony poddaných?“
„Tohle fakt nevím. Prozradíš mi?“
„Víš… život je nekonečně zvědavý
a rád zkoumá i ty nejzvláštnější otázky života.
Proto našel rébus:
Jaké by to bylo získat největší moc na světě,
a potom zjistit, že se celou dobu mýlil?
Že smyslem hromadění moci je pustit ji?
Osvobozující překvapení.“
Král si chytil čelo a trochu zaklel… A pokorně uznal:
„Dobrý vtip.“
Stařenka pokračovala další částí příběhu:
„Víš, jaký je problém moci?
Vzdát se jí může jen ten, kdo moc skutečně má.
Jak si má běžný člověk představit,
co je to moc?
Jaké to je mít ji?
Jaké je to být odpovědným králem?
Zkus mi o tom něco povědět.“
„Asi to nejpodivnější je, že mnoho lidí vnímá mou pozici příliš romanticky. Král, který je jen dobrý.
Ale řídit říši, tvořit smysluplné zákony, aby se ti lidé neprali jako šílenci. To se asi nedá...
Zvláštní je také velet vojákům. Vidět smrt. Brát ji jako nutnost. Vidět stovky mrtvých těl. A překonat bolest z pohledu na mrtvá těla mých přátel.
Proto jsem se uzavřel a byl krutý. Neuměl jsem to jinak.
Když tě opustí prvotní nadšení z královské koruny,
přijde nekonečná bolest.
Cítil jsem se podobně jako stroj. Vytvořil jsem si štít proti svým pocitům. A nevěděl, jak dál...
To je zvláštní utrpení krále. Ale nenašel jsem nikoho jiného, komu bych mohl svěřit osud království.
Raději budu Králem já, než abych viděl toto království v ruinách.
Kolik králů skutečně chce zabíjet lidi?
Ale musí.
Když se kácí les, létají třísky.“
„A ty třísky se zabodávají do králova srdce.“
Dodala stařena. Zahleděla se do dálky
a potom opět do králových očí:
„Takže už tušíš, kdo je král králů?
Je to král, který pozná své království.
Bude v jednotě se svým královstvím.
Pozná i jeho mnohé protichůdné odstíny.
Pozná i duši lidí. Pozná i bolest lidí.
A proto se rozhodne uzdravit duši svého království
ze svého vlastního nitra. Díky tomu může ze svého
království vytvořit Ráj. Protože víš, kdo v království
může nejsnáze změnit království?“
„Jenom král!“
„Víš, jak se takový král nazývá?“
„Ne.“
„Král, jenž vším oplývá.“
Král se rozplakal. Tentokrát to byly slzy radosti a úlevy.
„Víš... mnoho lidí na té Zemi bylo králem menšího nebo většího království.
Snažili se stát se tím králem, jenž vším oplývá.
Cítí to.
Mají zkušenosti.
A budou ti rádi pomáhat.
Proto nezapomeň:
Změnit království na Ráj je náročný úkol.
Proto máš podporu mnohých.
Máš i zvědavost Života samotného.“
Král už věděl, jakou čest v tom životě dostal.
Pokorně přijal dary a rozloučil se s kronikářkou.
Postupně, během dní i let se mu rozšířilo vnímání, a začal vidět duše lidí, zvířat, pocitů, dokonce i celého království. Viděl duše příběhů života.
Král si našel svou královnu, postupně vychovával i své syny a ukazoval jim i jiným tajemství života.
Spolu s mnohými spolupracovníky vnesl do Země více radosti, lásky, úlevy i porozumění.
Všechno jednou končí. Mnoho let poté, co král tušil brzký konec své pozemské cesty, ho znovu navštívila stařenka.
„Stařenko, jsi to ty nebo ne? Vypadáš mladší.“
„Vím.“
„A celou dobu jsem zvědavý na jednu otázku:
Kdo vlastně jsi?“
„Chceš to opravdu vědět, příteli?“
„Ano,“
odpověděl.
„Pamatuji si tvého dědečka, když byl malý.“
Král se jen usmál. Stařenka se také usmála a řekla:
„Já jsem to, co se neustále mění.
Já jsem to, co dává všemu pohyb a krásu.“
Král se ještě více usmál.
„Už víš, kdo jsem?
Já jsem Život.
Život nezaniká, život se jen proměňuje.
Tak, příteli, jsi připraven na dobrodružství za hranicemi smrti?“
„Ano, jsem.“
A královi se kutálela slza z oka.
„Než půjdeme dál, jsem zvědavá:
Podařilo se ti změnit tvé království na Ráj?“
„Jen trochu.“
„Co tě na budování tvého Ráje nejvíc překvapilo?“
„Asi to, že jsem měl přestat usilovat a budovat.
Pochopil jsem, že tento svět je dokonalý takový, jaký je.
Pro každý rébus existuje překvapivé řešení.
Musel jsem se naučit vnímat řešení,
která život už připravil.“
„A je to i zábava...
nekonečná láska a radost
a vzrušení z objevování krásy života.
A přijmout, že náhody organizuje sám život.“
„Jaké poučení bys odkázal svým následovníkům?“
„Shrnul bych to asi takto:
Dostaneš to, co vytvoříš.
Všechno je vždy dokonalé.
Život se nehone, a přesto vše dokáže.
Jsem všechno, co vnímám.
Svět je moje přesné zrcadlo.
Pokora je vnímání.“
„Zajímavé, že tohle říká právě Král, jenž vším oplývá.“
A oba se upřímně zasmáli, společně překročili bránu smrti a vešli do jiné reality.
Kdo skutečně jsi?
Poznámky
Autor: Róbert Ďurec, 2025
Preklad: Preklad: ChatGPT 5.0, 2025
Grafické zpracování: Martin Strihovsky, 2025
Licence: CC-BY 4.0
Dostupné formáty knihy: HTML, EPUB, PDF, tištěná verze
Poslední verze knihy si můžete bezplatně stáhnout:
www.kingwholives.com
nebo na oficiální stránce autora:
www.robertdurec.com
Vydalo vydavateľstvo
NGO n. o.,
v roku 2025
Tlač: Expresta s. r. o., www.expresta.com
Tištená verze
ISBN: 978-80-69069-06-0
EAN: 978-80-69069-06-0
PDF verze: 978-80-69069-07-7
EPUB verze: 978-80-69069-08-4
HTML verze: 978-80-69069-09-1